Jedeme do Baku, aneb Na mistrovství Evropy do Asie

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Jedeme do Baku! Tato slova byla vyřčena poprvé ihned po druhém gólu do nizozemské brány během osmifinále o poslední červnové neděli. Realizaci tohoto šíleného nápadu jsem ale začal postupně věřit až po několika dalších dnech. Na toto zvláštní EURO jsem se chtěl opravdu podívat, ale díky pandemii mi unikl český první zápas skupiny (na který jsem měl lístek už od podzimu 2019), a kvůli různým povinnostem i jistě památný výjezd do Budapeště na zmiňované osmifinále. Navíc destinace ležící východně od naší republiky mě vždy lákaly více než ty západní, takže nebylo co řešit – jedeme do Baku!

Na začátku týdne shromažďuju informace o tom, co všechno je (kromě vstupenky na zápas) nutné k tomu se na Olympijský stadion dostat. Ázerbajdžán patří ke státům, které při vstupu na své území požadují zakoupení víz. To platí i pro fotbalové fanoušky (na rozdíl třeba od Ruska, kde vlastník vstupenky vízum neplatí). Standardní vízum stojí 20 $, ale jeho vyřízení trvá tři dny, čili bychom mohli na území tohoto státu až od soboty (při koupi v úterý) a my jsme počítali s příletem už v pátek večer. Nezbylo tedy nic jiného, než zvolit expresní vízum s tříhodinovou čekací dobou za 51 $.

Dále jsme pochopitelně museli před odletem v ČR absolvovat PCR test ne starší než tři dny. Na hranicích jsme se též museli prokázat vstupenkou na zápas, kterou bylo možné zakoupit pouze občanem Dánska, Česka nebo Ázerbajdžánu. Místní vláda tady udělala výjimku pro fotbalové fanoušky, protože všichni ostatní zahraniční občané mohou vstoupit do země až po plném očkování. Před opuštěním Ázerbajdžánu jsme museli absolvovat PCR test i v Baku. Nutné je též vyplnit příjezdový formulář pro vstup do ČR a prvních pět dnů po příletu absolvovat samoizolaci, po níž bude následovat ještě jeden PCR test. Tolik ke všem nezbytnostem, bez nichž by se tento výjezd nemohl uskutečnit.

Další věcí pochopitelně byla samotná cesta. Od té doby, co se objevila informace o charterovém letu zorganizovaném jedním z fanoušků jsme se spoléhali na tuto variantu a ihned se bez váhání přihlásili. V plánu bylo vyrazit v pátek po obědě z Prahy s letem zpět v neděli dopoledne z Baku. Ovšem ve středu večer se objevila informace, že se poletí až v sobotu (tj. v den zápasu) ráno, takže jsme v tu chvíli začali řešit jiné varianty, protože výjezd do takové destinace sotva na 24 hodin nemá smysl. Charter se nakonec neuskutečnil vůbec kvůli malé zaplněnosti letadla. I tak ale patří velké díky organizátorům za snahu.

Rozhodli jsme se nakonec pro páteční (s návratem v pondělí) let s Turkish Airlines z Prahy s přestupem v Istanbulu s tím, že cena letenek byla něco přes 14 tisíc korun a celková doba cesty Praha-Baku (resp. Baku-Praha) se pohybovala v obou případech těsně pod devíti hodinami.

Nyní už k samotnému výjezdu…

Své domovy opouštíme okolo jedenácté hodiny dopolední. Po nikterak neobvyklé cestě vlakem do Prahy nasedáme na airport express a s celkem dostatečným předstihem před odletem, který je naplánován na 19:40, vstupujeme do budovy prvního terminálu ruzyňského letiště. Sedáme do hospody těsně před naším odletovým gatem, abychom se mohli podívat na úvodní čtvrtfinále. Potkáváme tu poprvé také ostravskou partu mířící do Baku s cestovní kanceláří Platini travel. Sám velký Michel ovšem zřejmě nemyslel na jejich ubytování, takže dáváme (též zvané) Baku pičo bandě tip na náš hotel.

Samotný let s Turkish airlines je pro mě jakožto člověka, co má zkušenosti pouze s chartery na dovolenou a low-costy kousek po Evropě, velký zážitek. Během letu sledujeme při večeři vyvrcholení zápasu Španělů se „Švýcary,“ a později také úvodní dějství druhého čtvrtfinále.

Zhruba po dvou a půl hodinách přistáváme na zcela novém Istanbul Airport. To patří mezi tři největší na světě, a tak přesun z jednoho místa na druhé není úplně nejkratší. Zkouším místní pivo Efes, které ale chloubou Turecka v očích Čechů zřejmě jen tak nebude… Po necelých třech hodinách město, kde se svět setkává, opouštíme a míříme do konečné destinace, kde přistáváme kolem půl šesté místního času (oproti ČR o dvě hodiny více). Na letišti vyměňujeme eura za místní měnu – ázerbajdžánský manát. Při přepočtu má manát výhodu, že tvoří zhruba půl eura, takže není nutné vytahovat kalkulačky.

Z letiště na hotel máme zařízený transfer. Řidič je velmi sdílný a během cesty nám nejprve ve stručnosti představí samotnou zemi a při průjezdu městem i různé budovy a městské části. Dozvídáme se, že Ázerbajdžánci byli prvním národem na světě, který začal vyznávat monoteistické náboženství (a to zoroastrianismus). Po arabské invazi byla ovšem tato víra potlačena. V dnešní době naprostá většina Ázerbajdžánců vyznává oficiálně islám, ale skutečně praktikujících muslimů zde moc nežije. Ústava tady zaručuje svobodu vyznání.

Jelikož byl Ázerbajdžán součástí SSSR, nachází se zde spousta budov z tehdejší éry. Tyto starší paneláky jsou ale často rekonstruované, takže žádné stopy po zubu času tu vidět nejsou. Moderní mrakodrapy byly postaveny (a stále se staví) až během posledního desetiletí. V Baku jich vyrostlo v celkem krátké době veliké množství. Náš řidič vyjádřil určité pochybnosti nad tím, jestli by byly schopné odolat zemětřesení, které tady není úplně neznámé.

Náš hotel leží přímo v centru kousek od promenády podél Kaspického moře. Po příjezdu v brzkých ranních hodinách míříme po dlouhé cestě okamžitě do postelí. Díky koncertu místních muzikantů za volantem, kteří mlátí do svých klaksonů o sto šest hned pod našimi okny, se toho ale moc naspat nedá. Po poledni vyrážíme na promenádu a hledáme restauraci. To se nám brzy podaří a od číšníka si necháme doporučit nějakou místní specialitu zalitou tradičním ázerbajdžánským pivem Xirdalan [Cherdalan], které po prvních dvou kusech začne chutnat i Čechovi. Jídlo (jehož název si nepamatuju) je opravdu vynikající. Porce, plná skvělé grilované zeleniny a jehněčího, pro dvě osoby stojí 24 manátů, za pivo pak platíme lidové dva manáty.

Po obědě se odebíráme k organizovanému fanpointu pro české fanoušky, kam dorážíme (naštěstí) až po skončení návštěvy z ČT. Zhruba ve 20členné skupině pak míříme metrem na stadion. Na stanici metra u stadionu přijíždíme celkem dlouhou dobu před zápasem, ovšem cesta až na tribunu není zrovna krátká. V Ázerbajdžánu je zvykem procházet na místa s vyšší koncentrací lidí (jako metro, obchodní centra, stadiony) bezpečnostními rámy a nejinak je tomu i zde.

Přes tuto kontrolu se dostáváme bez problémů, ovšem ty nastanou při kontrole české vlajky s nápisem „Zlín.“ Dalších 25 minut po osobní prohlídce tak strávím obklopený sekuritkou neustále držíc vlajku přímo pod kamerou. Během té doby neustále něco hučí ve vysílačkách místních strážců pořádku. Nepomáhá ani, když několikrát ukazuju, že moje adresa v pasu koresponduje s nápisem na vlajce. Po téměř půl hodině jsem i s vlajkou vpuštěn dál.

Obcházíme velkou část stadionu, než konečně najdeme náš vchod. Na tribunu se dostáváme zhruba hodinu před zápasem. Pivo (Heineken z plechovky přelitý do kelímku) je tu čtyřikrát dražší než v restauracích ve městě, ale kvůli horku musíme tekutiny doplňovat celkem pravidelně, takže na stadionu padá asi nejvyšší útrata v rámci celého výjezdu.

Na zábradlí uvazujeme vlajku a jsme rádi, že se k nám schází i pár dalších fanoušků. V prvním poločase může náš „kotlík“ čítat zhruba 15-20 hlav. Pouštíme se do fandění, které asi díky výrazné přesile Dánů moc slyšet není. Na druhou stranu se sympaticky držíme celý poločas. Snaha o zařazení některých chorálů z U21 tu je, ale kvůli opravdu malému počtu fandů zazní jen ojediněle.

Na druhý poločas se máme přesunout o tři sektory vedle, kde stojí o něco početnější skupina Čechů. S přibývajícím časem se ale fandí míň a míň díky větší a větší nervozitě na hřišti, a tak posledních dvacet minut zní z našeho sektoru pouze obligátní „Češi,“ doplněné o další nejjednodušší pokřiky, aby se přidalo co nejvíc lidí a kluci na hřišti měli alespoň nějakou podporu. Ve vápně Dánů ovšem úřaduje skvělý Simon Kjaer, přes kterého se našim borcům stále nedaří dostat a já posledních deset minut už tuším, že jsme svědky posledních okamžiků Česka na turnaji.

Po závěrečném hvizdu míříme zpět k vlajce a čekáme na příchod hráčů. Velkým zklamáním je, že k nám přichází pouze Ondra Čelůstka, s nímž se vyfotíme (do fotky se nám nacpou z ničeho nic fanoušci Česka údajně z Indie), poděkujeme za výkon a míříme i na nátlak sekuritky pryč ze stadionu shuttle-busem do města.

Hledáme hospodu, kam zapadnout, zhodnotit zápas a případně se podívat na poslední čtvrtfinále. Po delším hledání nalezneme hezky vypadající „Hangover pub.“ Číšnice nás informuje o zavíračce o půlnoci kvůli anticovid opatřením. Dáváme se ale do řeči s místními, z nichž jeden je majitelem lokálu, takže můžeme posedět až zhruba do půl třetí, kdy už všichni začínají postupně odcházet.

Máme tady velké štěstí, že narážíme na skupinu lidí mluvících anglicky, což v Baku není vůbec pravidlem. Mimo azerštiny používají místní velmi často ruštinu (někdy oba jazyky v dialozích kombinují) a angličtinu moc neovládají – překvapivá byla skutečnost, že většinou starší lidé uměli lépe (tj. aspoň trochu) anglicky než mladší, což je úplný opak evropských zemí.

Probrali jsme tady s místními všechno možné od fotbalu až po politiku. Byli schopní vyjmenovat skoro celou naši jedenáctku z památného EURO 2004. Jeden z nich měl nastudovanou i českou historii a při otázce na to, kdo ho jako první napadne, když se řekne Česká republika, pohotově zareagoval mistrem Janem Husem. Potěšily nás také znalosti o Tomáši Baťovi (které nebyly v Baku i díky prodejně na jedné z hlavních ulic ojedinělé). Celkově se tito „štamgasti“ shodli na tom, že se cítí jednoznačně jako Evropani, což mě zde trochu překvapilo. Řeč nestála, Cherdalan tekl, takže i přes prohru na hřišti to byl velmi příjemný večer.

Druhý den míříme po poledním vstávání na nutné PCR testy. Vybírám z event guide uefy nejbližší místo, které má být v oficiální fanzóně v parku Port Baku. Po příchodu tam ovšem vidíme pouze místní dobrovolníky, jak fanzónu likvidují, takže bereme taxík a jedeme do jedné z místních nemocnic, kde zaplatíme za test 75 manátů a je nám sděleno, že za 6-8 hodin přijde mail, po němž si máme přijet pro certifikáty, což se nám úplně nehodí, ale nedá se nic dělat. Metrem se pak chceme dostat do starého města, ovšem zjišťujeme, že metro o víkendu v rámci proticovidových opatření nefunguje (díky fotbalu byla sobotní výjimka). Nakonec se tedy vypravujeme k televizní věži nad městem na oběd spojený s pěknými výhledy na Baku.

Na obědu si tentokrát pochutnáme o poznání méně, protože porce kuřete je opravdu velmi malá a skýtá daleko více kostí než masa. Při čekání na taxík po cestě odtud se za námi personál vypravuje s tím, že chtějí ještě další peníze (za celkovou útratu v hodnotě 31 € jsme platili 35 € a neodbytný pikolík chtěl ještě dalších 17 €). Po krátké hádce nastupujeme do tága a míříme ke starému městu.

To je také známé už pár let trvající F1 tradicí v Baku. Ačkoliv od té doby, co královně motorsportu vládne věčně nespokojený pán v černém, který „je jasnou obětí rasismu a nerovných příležitostí v Evropě,“ tento sport vůbec nesleduju, mohl bych si bez problémů projít i v tento den celý okruh GP Baku. Místní totiž přijali „ef jedničky“ za součást svého města a všechny reklamní bannery, obrubníky, betonové zátarasy i boxy zůstávají v ulicích po celý rok.

Navečer míříme na nejbližší pláž k Baku. Jelikož je Kaspik přímo na pobřeží města znečištěn ropou, musejí místní cestovat na zhruba deset kilometrů vzdálenou Shikh beach. Ta leží v těsné blízkosti staré ropné plošiny, což působí po příjezdu poněkud zvláštně. Už při příjezdu je nám jasné, že pláž bude narvaná, protože parkoviště prázdnotou rozhodně nezeje. Až zde ochutnávám druhou značku piva, a to NZS, které je o něco horší než první koštované. Písečná pláž má hodně pozvolný vstup do jezera, což mi vzhledem k absenci plavek a nutnosti se opláchnout v kraťasech vůbec nevadí. Voda je příjemně teplá a určitě můžu návštěvníkům Baku tuhle návštěvu doporučit.

Po návratu z pláže se ještě vydáváme na pivo do nedaleké hospody, kde tentokrát ochutnáváme místní pivo se sympatickým názvem Starapraga. Na závěr pobytu ještě vidíme na promenádě nasvícené Flame towers – tedy tři vysoké hotely ve tvaru plamenů, které jsou hlavní dominantou města.

Výsledky PCR testů stále ne a ne dojít, takže nemocnici kontaktujeme. Odpověď je rychlá, že testy jsou negativní a můžeme si pro ně přijet, takže se zde zastavujeme ráno po cestě na letiště. Přes noc se k nám přes Facebook dostalo info o údajném výbuchu ropné plošiny. Náš řidič to ale vyvrací s tím, že šlo o explozi sopky na dně Kaspiku. Škoda jen, že jsme předchozí večer tuhle světelnou show neviděli.

Cesta zpátky probíhá v poklidu, první část máme štěstí na nulovou oblačnost, takže si můžeme užívat výhledů na Kavkaz, a také gruzínské Tbilisi. V obou zpátečních spojích cestuje výrazně méně lidí než při cestě tam, takže máme větší pohodlí na prostor. Na Ruzyni přistáváme kolem půl sedmé večerní našeho času, do Zlína pak dorážíme krátce po půlnoci. Musím říct, že to byl super výjezd, skvělá zkušenost se zatím málo poznanou zemí, ke které bych měl ještě pár následujících řádků.

Ihned po postupu Česka do ázerbajdžánského čtvrtfinále se na sociálních sítích i všech možných jiných platformách jako přes kopírák množily komentáře o tom, že naši pocestují do Asie, že tento region už není součástí Evropy atd. Ano, byla to dálka. Téměř čtyři tisíce kilometrů je pro nás, obyvatele velmi malého kontinentu opravdu ranec, ale nemyslím si, že by vzdálenost měla být považována za obrovskou překážku k tomu, abychom těmto místům nemohli říkat Evropa (nemluvě o tom, že „hranice mezi Evropou a Asii“ je hodně subjektivní pojem). Myslím si, že zakavkazský region má obrovský potenciál. V případě Baku kombinace moderní architektury se starým městem, pláže a sportovní události, v případě ostatních zemí pak zase například krásné hory.

Hlavním problémem je v tomto případě dostupnost. Letenkaopravdu nebyla z těch nejlevnějších a devítihodinové cestování letadlem může leckoho odradit.

Proč bychom ale měli s Baku počítat jako s evropským městem? Zmínil bych kvalitu služeb (snad s výjimkou směnáren, kterých opravdu moc nebylo), která byla na úrovni a za velmi přijatelné ceny. Dalším velkým plusem v dnešní době je bezpečnost. Svůj podíl na tom má určitě i všudypřítomná policie (není deset minut, kdy by člověk v Baku nenarazil na místního strážce zákona), ale není to dané jen tím. Lidé tu jsou civilizovaní – nejsou tu tolik poznat sociální rozdíly jako například v UAE, Kataru apod. – a na rozdíl třeba od Paříže (kterou jsem měl možnost navštívit před pár rukama) se člověk cítí v ulicích města komfortně ve dne i v noci (asi je jasné absencí kterých obyvatel to bude :)). Město se ale stále rozvíjí dál a dál, takže možností pro turisty tu třeba za 5-10 let bude daleko více než nyní.

Teď ale zase na druhou stranu, proč Asie. Tím menším problémem jsou místní řidiči. Při transferu na hotel jsme byli informováni o tom, že kvůli jejich ne úplně přesvědčivým kvalitám je maximální rychlost na jinak velmi širokých dálnicích stanovena na pouhých 110 km/hod. Spousta aut pak na dálnicích není způsobilá jezdit. V centru města je velmi obvyklé, že třeba na tříproudé křižovatce stojí vedle sebe natěsno čtyři auta, motorka a elektrokoloběžka (jejichž uživatelé aspoň používají naštěstí od těch českých silnice). Zajímavostí také je, že více než 90 % silnic v centru města jsou pouze jednosměrky. Kromě bláznů za volantem jsou ale problémem také blázni u moci.

Po Baku nenalezne turista mnoho billboardů. Pokud ale na nějaký natrefíme, často se jedná o propagandistické hesla vládnoucího režimu prezidenta Alijeva, případně oslavu spojenectví s Tureckem (formou „jeden národ, dva státy“). Dokonce i při přihlášení do místní veřejné wi-fi se spustí videa oslavující zdejší armádu, Turecko, nebo zobrazující „teror ze strany Arménů v Náhorním Karabachu.“ Kromě toho, že místní jsou tady přesvědčení o správnosti svého názoru, také odmítají připustit jakoukoliv existenci korupce v tomto státu, kde současný prezident Ilham Alijev zdědil svou funkci po svém otci. Dokonce i na našem hotelu byla k mání brožura, kde byl tento „skvělý vůdce“ oslavován. Tento politický systém tak zase posouvá Ázerbajdžán spíše do Asie.

Každopádně ale můžu Baku doporučit všem, kteří hledají nové neokoukané místa a zároveň jim nevadí horko, které je tady na západním břehu Kaspiku pořádné. Lidé jsou tu v naprosté většině příjemní a nápomocní. Bohužel jim kvůli válce a politické situaci někdy schází objektivita ohledně situace v jejich vlastní zemi.

Svého jednoznačně nejvzdálenějšího výjezdu rozhodně nelituju a budu rád, když naše repre někdy v blízké době nastoupí v některé z dalších zakavkazských zemí, abych mohl srovnávat.

Autor: Blog