BLOG: Návštěva EURO - Skotsko x Česká Republika

Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).

Euro 2020 započalo s ročním posunem a v prapodivných podmínkách, leč marná sláva, pořád lepší být v jednom z mnoha jeho dějišť, než v TV sledovat virtuální realitu s uměle přidaným ruchem jako za Stalinových časů v Sovětském Svazu. Když naši reprezentanti hanebně a farizejsky poklekli v Lize národů shodou okolností taktéž v Hampden Parku, byl jsem znechucen a napevno odhodlán vstupenky vrátit a českou repre již nadále aktivně nepodporovat. Čas však oponou trhnul, šílený duch doby ukázal reprezentantům svoji pravou tvář prostřednictvím aféry „Kedelgate“, a rázem i oni si začali uvědomovat, že ustupováním nenasystné ideologické hydře vznášející nové a nové absurdní požadavky si v pokřiveném světě moderního fotbalu nikterak nepomohou a ba co více, ztratí podporu nemalé části aktivní fanouškovské obce. Proto jsem nepokleknutí před kvalifikačním zápasem v Cardiffu bral jako jistou formu účinné lítosti a zároveň i příslib, že se podobný lapsus již nikdy nebude opakovat.

Některá digitální média se jala líčit klání se Skoty v Glasgow pomalu coby jatka pro případné české fanoušky, hodlající zápas navštívit, a dokonce i se zadostiúčiněním kvitovala fakt, že se zápas odehraje de facto bez hostující fanouškovské účasti. Možná by se to tak neznalému mohlo jevit dle vyjádření nejrůznějších horkých hlav na fb fanskupinách Glasgow Rangers, ovšem zhmotnila-li by se jejich virtuální ramena v reálném světě, na nějž zřejmě někteří vlivem okolních událostí pomalu zapomínají, chodili by po modré části Glasgow samí vítězové Mr. Olympia. Ve skutečnosti však karavana kráčela líně, avšak neochvějně dál za hlasitého štěkotu internetových ratlíků.

Do Glasgow přijíždím s jednodenním předstihem (stále ještě žiju a pracuju v UK, tudíž se na mě nevztahují ty karanténní šílenosti) nasát atmosféru centra dění, byť s klasickým Eurem blahé paměti se to opravdu nedá srovnávat. Bylo slunečné nedělní odpoledne, hospody a zahrádky překypovaly po ubíjejících lockdownech životem, což mělo neblahý efekt v tom, že bez předchozí rezervace člověk v podstatě neměl šanci jen tak zaplout do nějakého lokálu a sledovat zápas Anglie s Chorvatskem. Vydávám se proto na potulku na východní okraj centra k bleším trhům Barras, kousek od fanzóny v parku Glasgow Green. V jednom z barů s venkovním posezením a velkoplošnou obrazovkou zkouším nazdařbůh štěstí alespoň na zápas Rakouska se Sev.Makedonií, ovšem bez šance, fully booked.

Při cestě do Glasgow jsem si zkoušel zarezervovat místo ve fanzóně na některý z odpoledních či večerních zápasů, ta je ovšem dle rezervačního systému vybukovaná až do konce šampionátu, zřejmě svou roli hraje i to, že rezervace je zdarma. Fanzóna má v sociálně distančním systému kapacitu 3000 lidí, což se na tak velkém prostoru jednoduše ztratí. Těsně před šampionátem nadělalo mnoho zlé krve zrušení předem schválených rezervací k určitému datu, což zapříčinilo, že mnoho skotských příznivců a rodin ztratilo svá místa na ostře sledované zápasy domácí reprezentace, nakolik při opakovaném spuštění rezervačního systému došlo k jeho kolapsu. Samotné otevření fanzóny se stalo i politickým tématem, neboť se do hry vložili lockdownoví fanatici z řad lokální politické reprezentace, dle nichž je nehorázností, aby bylo kvůli „nějakému fotbalu“ ohroženo veřejné zdraví. Nakonec však alespoň v této dílčí záležitosti zvítězil zdravý rozum a pro vstup do fanzóny není potřeba ani test. Fotím něco u vstupu, když se ke mně přiblíží nepříliš vzhledná a nepříliš foremná stewardka a posílá mě pryč, jelikož se údajně před fanzónou ani uvnitř nesmí fotit bez oficiální tiskové licence, bla bla. Z toho, co jsem viděl, bylo ovšem zřejmo, že 3000 diváků na zápas Rakouska se Sev.Makedonií rozhodně do zóny nezavítalo.

Jelikož náhodně zvolené hospody v centru se tváří i na večer zarezervovaně, rozhodl jsem si na večerní zápas Nizozemsko-Ukrajina zaplatit vstupné ve výši £12 za promítání na velkoplošce v jakémsi bývalém skladu v západním Glasgow, v lepších časech zřejmě sloužícím coby místo konání nejrůznějších tanečních akcí. Uvnitř asi 20 lidí zapomenuvších se od odpoledne, žádní fanoušci ani jedné ze zúčastněných reprezentací, k tomu navíc kosa jak v Rusku.

Ráno v den zápasu oblékám klubové barvy a jdu vyzvednout kámoše na nádraží. Ve městě už je už od rána cítit přísušnost místního fanouškovského živlu, i přes značně omezenou kapacitu stadiónu není nouze o typické odění tamních reprefans v podobě dresu a kiltu. V červeném vypadám jako pěst na oko, ovšem k médii prorokovanému lynči z rukou místních svatých bojovníků proti východoevropskému zpátečnictví „překvapivě“ nedochází. Na stadión vstupujeme v přiděleném „slotu“ více než 2 hodiny před zápasem, překvapují mě velice laxní kontroly a nulové šacování. Donést jste si mohli i omezené množství jídla, na něž jste vyfasovali průhlednou igelitku jako na letišti, na místě samém šlo sehnat toliko vodu, jež údajně chutnala, jako by byla čepovaná z toalet (sám jsem tu odvahu neměl).

Stadión se postupně alespoň částečně zaplňuje a domácí „Tartan Army“ pozvolna ladí hlasivky. Musí se nechat, že když i v takto omezeném počtu spustí „Flower of Scotland“ a další zpěvné chorály, jimž se ty naše ani v nejmenším nemohou rovnat, naskakuje člověku husí kůže. Celková česká účast je pro mě zklamáním a odhaduji ji na necelou stovku, plus nejspíš pár inkognito jedinců rozprostřených po tribunách. Skotsko sice nastolilo naprosto stupidní karanténní požadavky jak pro fans, tak i pro zůčastněné týmy, i přesto jsem však čekal větší účast především z řad krajánků, holt asi stereotypní kalby na domech a lemtání piva z plechu představují atraktivnější volnočasovou zábavu. Z klubových fans mimo sebe zaznamenávám jednoho staršího výjezďáka z Hradce Králové, do řeči se dáváme i se dvěma Čechy, kteří už měsíc cestují po Skotsku a neodradila je ani karanténa severokorejského typu.

Před zápasem tribuny obchází stewardi a upozorňují na povinnost nošení ochrany dýchacích cest, aby během zápasu totálně vyklidili pole. Zpočátku na tribunách jasně dominují Skotové, ovšem ani my se nenecháme zahanbit a v počtu dvaceti až třiceti jedinců fandíme neúnavně celý zápas, údajně jsme byli slyšet i v TV přenosu. Klasicky ty tři, čtyři opakující se pokřiky, ovšem v daném rozpoložení jsem rád za cokoli, subjektivně je super pocit být po zhruba roce a čtvrt opět na stadióně. Celkově si paradoxně zápas užívám více než třeba před více než dvěma lety ve Wembley, kam dojelo 3000 výletníků si udělat selfie, sednout si na přidělené místo, čumět a otravovat vzduch aktivním jedincům.

Po balistickém zázraku Patrika Schicka nabíháme dolů ke hrazení a slavíme s hráčí, moje (ne)rouška nechrání tebe, tvoje (ne)rouška nechrání mě, nikdo nechrání nikoho a všichni jsou navýsost spokojeni. Skotové jsou viditelně otřesení a vyklízejí pozice, nebál bych se dokonce tvrdit, že od té doby jsme byli slyšitelnější my. A to by člověk tak nějak přirozeně čekal, že na porážky jsou zvyklí a cokoli lepšího než prohru 3:0 s Kazachstánem berou coby příjemný bonus. U stadiónu se s námi Skotové dávají do řečí, gratulují nám k úspěchu a přejí nám hodně štěstí, lynč se nekonal ani tentokrát.

Po cestě domů se ještě dávám ve vlaku do řečí s fanoušky Carlisle a Tranmere Rovers, kteří to mají do Glasgow blíž jak do Londýna a bůhvíjak se dostali k lístkům. Zajímají se, jakému že prapodivnému klubu to vlastně fandím, nějaký ten pátek jsme už ty poháry nehráli, nepopírám.

Joemaster/Zbrojovka Brno

Autor: Blog