Rubrika Blog fanoušků & Groundhopping je určena všem, kteří se chtějí podělit s ostatními návštěvníky našeho portálu o své zážitky z cest za svým klubem, groundhoppingem, a nebo o své názory na dění ve světě fanoušků. Text a fotografie posílejte na info@supporters.cz (Blog fanoušků & Groundhopping).
V sobotu 26. srpna jsme s kamarády v odpoledních hodinách vyrazili do jižní části Londýna, konkrétně na stadion The Den, kde sídlí účastník druhé nejvyšší anglické ligy Millwall FC. Důvodem, proč zrovna na toto místo, není úplně tak naše láska ke klubu, jako spíše skutečnost, že den předtím jsme zamířili do Twickanhamu na hlavní cíl naší cesty v Londýně, a to na rugbyový zápas a generálku na Mistrovství světa Nový Zéland - Jižní Afrika, kam jsme měli zakoupené lístky již od prosince minulého roku (tyto týmy se později utkaly ve finále samotného MS). A jelikož se tento zápas hrál už v pátek, bylo nasnadě vyhledat i nějaký fotbalový zápas v Londýně toho víkendu. Kdo se orientuje v londýnských týmech ví, že je z čeho vybírat.
Jakmile se nalosovaly soutěže, udělal jsem průzkum od Premier League až po League Two. Lístky na Premier League bez členství ve fanklubu nebo přímo přes klubové stránky není nic jednoduchého, a tak jsme své zraky soustředily spíše na Championship. Z losu soutěže byl na výběr buďto sobotní zápas Millwall - Stoke nebo nedělní Watford - Blackburn. Jelikož Watford nám přišel až moc na sever a Millwall je sympatický dělnický klub, bylo rozhodnuto. A protože si libuji v hledání volných míst na stadionech, koupil jsem 4 vstupenky na podélnou tribunu naproti té hlavní, každou za přibližně 25 liber (cca 700 Kč).
Chvíli po dvanácté hodině jsme vyšli na přibližně 45 minutovou výpravu se startem od London Bridge. Asi 10 minut cesty od stadionu jsme navštívili místní hospodu, dali si pivo, pokochali se zdmi, jež byly ověšeny fotkami z historie klubu a pokračovali dále. Na stadion ovšem bylo potřeba dobýhat, jelikož nás zastihl silnější déšt. Naše první kroky vedly do fanshopu a stánku s občerstvením. Ta piri piri omáčka, kterou jsem omylem vykydal na hot dog více než bylo potřeba, se později večer přihlásila o slovo. Nicméně po jídle a nákupu klubové šály a trika už jen stačilo obejít stadion k našemu vchodu, v kiosku uvnitř tribuny dát rychlopivo a zamířit na svá místa. Velice mě zaujaly (kromě jiného) místní toalety s nápisem "No smoking", který se lehce minul účinkem, jelikož interiér provázel pouze pach cigaretového kouře, a dále pisoáry a umyvadla ucpaná vajglama.
Díky své přípravě jsem věděl, kolik lidí zde chodí na ligu, a tak můj typ 15000 fanoušků byl přesný. Atmosféra se rozjela již při nástupu obou mužstev na plac, kdy stadion zpíval klubovou hymnu. Ač jsme to úplně netušili, hlavní fanouškovský sektor byl hned vedle nás. Měli jsme tak jedinečnou možnost slyšet pokřiky, chorály a nasáknout zdejší kulturu. Především se nám líbil chorál "No one likes us", který nás posléze (možná až otravně) provázel do příletu domů. Hodně často byl slyšet hanlivý pokřik "wanker" doprovázený známou gestikulací rukou.
Co se týče dění na hřišti, k vidění byl zajímavý průběh s několika šancemi na obou stranách. Ta nejpodstatnější událost se stala v 38. minutě, kdy Millwall vstřelil, jak se později ukázalo, jediný a vítězný gól zápasu. Ve druhém poločase převzali iniciativu hosté ze Stoke, zatlačili domácí a vytvořili si řadu solidních šancí, které buď skončily zákrokem domácího gólmana nebo častěji nemohoucností hostujících hráčů. Ke konci zápasu atmosféra gradovala, každá neproměněná akce hostů skončila hlasitým jásotem domácích fanoušků a hlavou v dlaních těch hostujících, kteří přijeli v hojném počtu. Pak už ale přišel závěrečný hvizd, děkovačka s fanoušky a krátké verbální "pozdravy" mezi oběma tábory. Asi 15 minut po zápase, kdy už byly tribuny zcela prázdné, jsme naposledy nasáli kouzlo stadionu a vydali se ven. Cestou na metro bylo zapotřebí si udělat ještě jednu vítěznou pivní zastávku, tentokrát v jiné klubové hospodě, kde bylo možno chvíli v televizi sledovat zápas právě hrajícího největšího rivala Millwallu West Hamu.
Už tehdy při dopíjení posledních kapek chmelového moku mě v hlavě problesklo, že by mohla být hezká tradice si jednou za rok s kamarády vyjet do ciziny na fotbal, ať už do Anglie nebo jinam, kde nás to zrovna bude táhnout.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze
návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Načíst další fotografie
