Historie polských chuligánů – krev a víra – 1.díl

Organizovaná sdružení fanoušků se v Polsku začínají objevovat již v 70. letech minulého století. Nejstarší skupiny pak nalezneme u klubů Polonia Bytom, LKS Lodž, Legia Varšava a Lechia Gdaňsk. Zanedlouho poté se formují skupiny také kolem dalších velkých klubů. Zajímavostí určitě je, že v tehdejší době nebyly skupiny fanoušků nepřátelské vůči svým soupeřům a ostatním skupinám z jiných měst. Většinou mezi sebou měli čistě neutrální vztah, velmi často až přátelský. Jedinou výjimku tvořili fanoušci Legie Varšava. Proč zrovna fanoušci tohoto jediného klubu? Odpověď je prostá a zcela nasnadě. Legia byla armádním klubem, který byl podporován oficiálními místy, která byla schopna svými silami zajistit Legii ty nejlepší hráče z celé země.

Fanoušci Legie si tak od začátku museli zvykat na velmi nevlídná přijetí na zápasech na hřištích soupeřů a dostávali doslova školu ulice, jelikož kamkoliv přijeli, byli okamžitě terčem domácích, kteří je chtěli ztrestat jako posluhovače režimu. Druhý důvod, proč byli a stále jsou v nelibosti fanoušci Legie, odkazuje na to, že Legionisti jsou z hlavního města země. V tehdejší době byli fanoušci Legie napadáni prakticky kdekoliv, neboť ještě neexistovala žádná pořadatelská služba, žádní security, fanoušci nebyli z vlakové stanice na stadion doprovázeni milicí (tehdejší komunistická policie) a dalším nedostatkem v bezpečnosti, který nahrával možnému napadení fanoušků, byla absence hostujících sektorů tak, jak je známe v současné době. Fanoušci domácích a hostí nebyli odděleni de facto žádnými zábranami.

Nejvíce se incidenty dotýkaly právě fanoušků Legie, kteří byli vůbec prvními v Polsku, kteří cestovali na venkovní utkání svého klubu. Samotní příznivci Legie se inspirovali v návštěvě venkovních utkání u nizozemského Feyenoordu Rotterdam. V sezóně 1969-1970 přijel nizozemský klub k utkání tehdejšího Poháru mistrů evropských zemí právě na půdu Legie Varšava. S ním přicestovalo také několik tisíc fanoušků, kteří totálně ohromili domácí. Je nutné si uvědomit, že v éře komunismu se jen málo západních vlivů dostalo přes „Železnou oponu“, a proto polští fanoušci po celé zemi vůbec nevěděli, že v západních zemích cestují s týmem fanoušci i na venkovní utkání v tak masivním počtu. Proto se nemůžeme divit, že tak početná a organizovaná skupina fanoušků, jakou měl Feyenoord, zanechala ve Varšavě obří dojem a stala se inspirací pro domácí fanoušky k pravidelné podpoře svého klubu na hřištích soupeřů.

Nástup agrese na fotbale v Polsku souvisí až se zvláštní subkulturou, kterou vyznávala dospívající mládež, členové subkultury se sdružili pod pojmem Gits. Jejich jedinou starostí bylo pěstování násilí, poznávacím znamením vězeňská mluva. Gits byla subkulturou ryze polskou a v žádné jiné zemi neměla své pokračovatele.

Největším střetem té doby se stal zápas, ve kterém proti sobě nastoupili Legia Varšava a Lech Poznaň. Psal se rok 1980 a město Czestochowa hostilo finále Polského poháru. Do nejvýznamnějšího poutního místa v Polsku se sjelo několik tisícovek příznivců obou klubů. Ve městě probíhala spousta bitek po celý den, nepokoje se přenesly i na stadion. Komunistické milice totálně ztratily nad situací kontrolu a nebyly schopné vůbec reagovat na pohyb chuligánů. Zemřel nejméně jeden fanoušek a desítky dalších byly vážně zraněny. Absolutní nepřátelství mezi těmito dvěma kluby trvá do dnešních dní a zápas Legia-Lech se pyšní přívlastkem „největší v Polsku“.

Od těch dob animozita na polských stadionech prudce stoupala a stará neutralita či přátelství bylo nahrazeno nenávistí a agresí. Všechny skupiny fanoušků, které cestovaly na venkovní zápas, musely počítat s tím, že budou napadeny fanoušky místního klubu, ať už se vydaly k zápasu na jakýkoliv stadion v Polsku. Poslední dekáda komunismu, 80. léta, byla velmi složitým obdobím pro celou zemi a těžce zkoušela charakter samotných Poláků. Narůstající represe a vyhlášení stanného práva v roce 1981, kde do ulic vyjely i tanky, mělo za následek velmi silný odpor spousty Poláků. Stanné právo trvalo až do července 1983. Život nebyl pro velké množství lidí vůbec jednoduchý, zvlášť pro ty, kteří se dokázali postavit režimu čelem. Častokrát si okusili pevnost milicionářských obušků, věznění, hladovění až po trest nejhorší – smrt. Oficiální místa se pokusila utlumit protireformní činnost pomocí speciální a obzvlášť brutální složky milicí, která se nazývala ZOMO. I přes všechna tvrdá opatření ze strany vlády se našla spousta lidí, která byla schopná vést aktivní odpor vůči nepřátelskému režimu. Centra měst se stala doslova bojovými arénami, kde se střetávaly znepřátelené strany, milice na jedné straně a odpůrci režimu na straně druhé. Největším bojištěm odporu se stalo severopolské město Gdaňsk a místní fotbalový klub Lechia. Fanoušci Lechie využívali zápasy svého klubu k otevřenému odporu vůči vládnoucímu režimu. Stadionem často hromově zněl slogan „pryč s komunismem!“ Po zápase se pak fanoušci přesunuli na největší gdaňské náměstí, kde probíhaly další protesty a posléze samozřejmě i střety s milicemi. Fotbal, jakožto lidovou zábavu, nemohl režim zakázat a chuligáni Gdaňsku si to moc dobře uvědomovali. Fanoušci z Gdaňsku se také stali hlavnímu vůdci nelegálního opozičního hnutí, které celý svět zná pod jménem Solidarita. Fanoušci si tak získali obrovský respekt mezi nevládními politiky a mezi obyčejnými Poláky. Chuligáni si svým bojem za svobodu vydobyli tak pevné pozice, že lidem byli přijímáni spíše jako zachránci než výtržníci.

V dalším díle se podíváme, jak se vyvíjela polská chuligánská scéna po uvolnění poměrů po revoluci 1989. 

Legia – Feyenoord – zápas, který inspiroval fanoušky Legie k návštěvám venkovních zápasů. Na videu jde vidět první pokusy o transparenty v hledišti v čase 0:14

Fotka z roku 1985 odkazující na bojkot voleb do polského Sejmu. Kandidátka byla samozřejmě fiktivní a jednotná, vítězem se vždy stala Komunistická strana, tak, jak to známe i u nás.

Fanoušci Lechie Gdansk při výjezdu do hlavního města, kde se utkali s Legií. Na transparentech jdou vidět podpůrná hesla Solidaritě



Fanoušci v Gdaňsku popsali i prase nápisem Glosuj za nas – hlasuj za nás. Prase samozřejmě symbolizuje představitele režimu

Finále poháru v roce 1980 se neobešlo bez tvrdých střetů mezi oběma tábory. V soudobých novinách však není ani zmínka. Komunistický režim se situaci snažil ututlat a informoval „pouze“ o hlasitém fandění obou táborů

Autor: rn

Autor: RadekN